Dublin

Kdysi jsem se rozhodla, že navštívím všechna hlavní města Evropy a třeba i některá jiná. Tak jsem se tedy vydala do Dublinu.

 Přípravu, kterou jsem zvyklá si dělat, jsem tentokrát podcenila. Irsko, co na tom může být složitého? Vždyť to bude podobné jako v Anglii. Sice jsem si přečetla Wikipedii a to bylo asi tak všecko. Dublin má okolo 500 000 obyvatel. Výborně! Tak tam bych se ztratit neměla. Na objednávacím portále jsem si objednala hotel. Takto shrnuté do jedné věty to vypadá jednoduše, ale jelikož jsem Dublin neznala a ani nikoho, kdo by mi dal nějaké doporučení, tak to bylo trochu složitější. Tak v prvé řadě ceny. Na těch objednacích portálech jsou minimálně dvojnásobné než od cestovky a Dublin byl opravdu hodně drahý. Cenově přijatelnější byly jen hostely na periferiích. No, přeci nebudu ve svém věku, ve svém postavení a ve svém bůh ví v čem ještě, spát v hostelu! Až takhle to nemám, ale fakt je, že už představa společné koupelny mi nedělá moc dobře A to ani nemusí jít o toalety. A také prý chrápu, to mám sice za pomluvu, ale přesto nechci riskovat, že na mě někdo cizí bude v noci mlaskat. Hotel jsem si vybrala pocitově. Při pohledu na mapu jsem se svým výběrem byla spokojená, street wiev bylo krásně barevné, takže jsem to objednala, zaplatila a začala se těšit. Skutečnost hodně předčila i ta neoptimističtější očekávání. Hotel byl přímo ve středu Dublinu v části Trinitty College - The Temple Bar asi něco jako u nás Malá Strana.          

Můj“ hotel pohled od řeky, okno je na třetí stranu    Pohled do ulice The Temple Bar

Nerada bych přeskočila významnou část a tou je cesta. Poprvé ve své létací historii jsem letěla se společností Ryanair a musím říct, že všechny fámy a pomluvy, které o ní kolují, jsou pravda. Miluji cestování a ráda létám, tak jsem moc vděčná i za tuto zkušenost. Nebylo to tak nejhorší zejména proto, že jsem měla privilegované sedadlo. Za takové se platí a to dost. Já jsem neplatila nic ani jsem si nic speciálního neobjednávala a byla jsem hodně překvapená, když jsem dostala palubní lístek 1 A. Vedle mě, na 1 B, seděl mladý hoch, který se také divil, ovšem pán na 1 C si už za místo připlácel. Hoch si četl historii Irska a já jsem se zastyděla, jak nepřipravena jedu. Místo 1 A je výborné, díky tomu nevím, co se dělo za mnou v letadle, ale stačilo mi to, co se dělo přede mnou. Tam po celou dobu tančila bosá mladá paní a překážela tam personálu a lidem chodícím na toaletu. Výhodu prominentního místa jsem si uvědomila při příletu, protože jsem měla celý Dublin z okénka jako na dlani.  

Přiletěli jsme do Dublinu a já nevím proč, ale měla jsem pocit, jako že jsem přijela do Brna. Počet obyvatel by asi souhlasil, ale proč mě napadlo Brno, to vážně nevím. Letiště malé, ale ona jsou ta letiště v podstatě všechna stejná. Hoch na informacích byl skvělý. Koupila jsem si jízdenku, našla stanici autobusu, nastoupila, vše bylo velice jednoduché. Jen jsem zazmatkovala s vystupováním. Šla jsem si sednout do patra, já to mám ráda v patrových autobusech nahoře, ovšem tam nebylo slyšet hlášení zastávek. No, ale nakonec stačilo se jen uklidnit a vystoupila jsem na té správné. A tam jsem si uvědomila, že jsem si na letišti zapomněla vzít mapu. Turistické centrum bylo zavřené, bylo už pozdě. No, tak co teď, všude plno turistů. A ne jen tak ledajakých! Asi 70 % to byly ženy – dívky a pořádně pod vlivem. Snad ještě nikdy jsem neviděla tolik opilých mladých dívek! Ptát se nemělo smysl. Šla jsem směrem někam a narazila jsem na velikou mapu. Původně jsem chtěla jít do nějaké restaurace a připojit se na net, ale tahle mapa stačila. Zorientovala jsem se a našla hotel. Cesta k hotelu vedle po The Temple bar, po ulici plné malebných hospůdek, ze kterých se ozývala hudba, někde se tančilo, ty hospody byly plné a spousta lidí byla i venku. A v té spoustě lidí bylo hodně mladých děvčat, některá ve stejných tričkách a opilých jak….., no hodně. V Irsku je zákaz kouření v hospodách, zjevně to nikomu nevadilo. Chodili kouřit ven bez problémů. To bylo ve čtvrtek. Ubytovala jsem se, pokojík byl nádherný, ostatně za tu cenu musel být. Měl jen jednu jedinou maličkou vadičku, a sice okno. To bylo ve velikosti asi 40 x 40 cm a bylo v koutě u stropu a s matovým sklem. Nepřijela jsem do Dublinu vyhlížet z okna, ale po chvíli jsem potřebovala vyvětrat, protože pokoj byl hodně teplý. Abych otevřela okno, musela jsem vylézt na židli. Postel byla příjemná, jen jsem se natáhla před tím, než si půjdu dát Guinnesse a probudila jsem se až ráno. 

The Temple Bar večer a Sir William Temple, filosof, učitel a státník, přednášel na Trinitty College

Plná nadšení poté, co jsem zjistila, že jsem vlastně kousek od moře, jsem se vydala k přístavu. Byl nádherný den, větrno a slunečno. Šla jsem podle řeky, no věřili by jste, že já jedu přes takový kus světa a ani si nezjistím co tam mají za řeku! Tak abych nenapínala – Liffey. Jako kdyby do Prahy přijel turista a nevěděl, že tam mají Vltavu. Tak to je poučení pro příště Byla to pěkná procházka, dole u přístavu, právě zvedali silnici kvůli průjezdu nějaké loďky, také jsem objevila plechové medvědy a spoustu zajímavých staveb. Rovněž nějaké tristní sochy v životní velikosti. Podle cedule byly sochy věnovány Irsku na památku obětem Velkého irského hladomoru v roce 1845. Věnovala je Kanada jako poděkování jejich potomkům, kteří se zasloužili o rozvoj Kanady. Jak jsem se následně dočetla, Velký irský hladomor trval až do roku 1849, byl způsoben plísní a následnou neúrodou brambor a zdecimoval obyvatelstvo o 40%. Tehdy do Anglie a do Ameriky emigrovaly asi 2 milióny lidí. Anglie jim v té těžké situaci nijak nepomohla, spíše naopak. Od té doby jsou prý mezi oběma národy chladné vztahy.  

  Řeka Liffey a Dublin

Doky a okolí přístavu, loďka pluje od moře směrem do města

Směrovky u přístavu

a já a plechoví medvědi, nezjistila jsem, co jsou zač, za mnou je přístav

Památník obětem Velkého irského hladomoru  

Zastavila jsem se na O’Connellově ulici, nebo náměstí a tam jsem si také v O’Connellově restauraci konečně dala Guinesse. Je to vyhlášené irské pivo a já nejsem fanda ani těch českých, takže to bylo malé pivo za 3 eura, jen aby se neřeklo. Na tomto náměstí je také The Spire of Dublin, podle údajů 120 nebo 121m vysoký stožár, který je uprostřed náměstí. Vzhledem k tomu, že Dublin je v podstatě na rovině, tak je tento stožár výrazná dominanta. Po krátké pauze jsem se vydala na druhou stanu města, k Dublinskému zámku. Prostudovala jsem mapu zámku a rozhodla jsem se, že to obhlédnu zvenčí. Prošla jsem se parkem, pak kolem krámků se suvenýry, poslouchala pouliční muzikanty. Jeden ocenil moje tričko s nápisem All you need is music. To mě potěšilo. Ne tak kvůli tomu ocenění, ale zjištění,  že nejsem sama, kdo čte lidem nápisy na tričkách a zaujímá k nim stanoviska. Ke komentování jsem se zatím nedostala, ale kdoví, třeba objevím nápis, který mě inspiruje k akci. Ještě jsem na večer chtěla zajít do typické irské hospody, ale byly tak nacpané, že se nedalo ani projít ulicí The Temple Bar. Jelikož jsem celý den chodila, tak jsem v podstatě byla ráda, že jsem zpátky na hotelu. To byl pátek.  

Socha O’Connella, v pozadí The Spire of Dublin a můj první Guinness

Zámek

Sobota, řekla jsem si, bude věnovaná muzeím a památkám. Město bylo po ránu klidnější a tak jsem v pohodě už na druhý pokus našla sochu slavné Molly Malone. Molly Malone je opět další typická charakteristická záležitost, tentokrát hlavně pro Dublin. Molly Malone je velice známá a melodická píseň o irské dívce. Pro ty, kdo přeci jenom nemají ani tušení, tak to byla dívka, žijící v Dublinu a která prodávala na trhu ryby a ústřice. Vozila je tam na dvoukoláku, také její rodiče byli prodejci ryb. Zemřela na horečku, jen její dvoukolák se pořád ozývá ulicemi Dublinu, což má na svědomí její duch. Taková jednoduchá záležitost a vytvoří legendu! Dokonce je to prý neoficiální hymna Dublinu. Je pravda, že i já tu píseň umím celou a také ji ráda zpívám. V Dublinu se ozývala z většiny obchodů a hospod a turisté jí zpívali i u sochy. S nějakými děvčaty jsme se u sochy navzájem vyfotily a já jsem se vydala do Muzea whisky. Chtěla jsem se přidat k nějaké skupině, abychom měli skupinovou slevu, ale stejně nám jeden člověk chyběl. Krásně nám vysvětlili výrobu a proces zrání, mluvili o tradici, která je zhruba tak stará jako Irsko samo. Měli jsme i ochutnávku tří druhů a ta poslední měla 47%. Ptali se nás, jakou whisku pijeme, přiznala jsem Tullamor Dew a byla jsem označena za opravdového znalce. Všichni se na mě s uznáním dívali a průvodkyně se následně na mě obracela, jakožto na opravdového fajnšmekra, abych jí potvrdila její slova. Při odchodu mi jeden návštěvník povídá, že Tulamorka je velice drahá. Je, potvrdila jsem mu, taky jí nepiju každý den. Muzeum bylo malé, ale zajímavé. Další mi zavřeli. Bylo ještě otevřeno, ale už mě tam nepustili, protože bych neměla čas na prohlídku. Prý to musí být minimálně hodina. Tak to měli určitě pravdu, nemá cenu chodit do muzea na 20 minut. Prošla jsem se tedy ke ktedrále a prohlédla si jí. Katedrála je opravdu majestátní. Cestou jsem koupila pohledy a nějaké suvenýry. Se suvenýry je to asi podobné na celém světě. Magnetky, přívěsky na klíče odznáčky, hrnky, trička. Já kupuji přívěsky na klíče, ale asi se zaměřím na odznáčky. Líbily se mi irské symboly a koupila jsem si irský zelený trojlístek a pro přátele nějaké přívěsky na klíče. Zašla jsem na dalšího Guinnesse a pocity byly stejné jako předchozí den. Málo platné, pivo já neocením. Hospůdky v The Temple Bar byly beznadějně plné. Někde se tančilo, ale hlavně se všude hrálo a pilo. Prošla jsem se nočním Dublinem a na každém kroku jsem potkávala opilá děvčata a vůbec zde bylo hodně lidí.  

 Whiskey museum a tři druhy, které jsme mohli ochutnat

Já a Molly Malone (slečna mi nezabrala nohy, ale to nevadí) a můj druhý Ginness

Další den byla neděle, den mého odjezdu. Blízko mého hotelu bylo muzeum voskových figurín. Nebylo to klasické voskové muzeum, měli tam spíše postavy z nějakých oborů, z filmů, kreslených filmů a hlavně hororové příšery. Mě zaujala část z irské mytologie, ovšem, jak jsem již uvedla, nevybavena základními znalostmi jsem stejně moc nevěděla, o co se jedná. V muzeu bylo hodně lidí, hlavně dětí. Po muzeu jsem si ještě prohlédla Trinity College. Pěkné budovy, dovnitř se mi moc nechtělo. Co mě na nedělním ránu překvapilo, byly poměrně čisté ulice. Po tom ruchu v The Temple Bar jsem očekávala přeplněné odpadkové koše, poházené papíry a asi ani zvratky by mě nepřekvapily. Nic z uvedeného se nekonalo. Dublin je vůbec poměrně čisté město. Pak jsem to uviděla. Černé hochy, jak uklízejí po noční pijatice. Vůbec černochů jsem v Dublinu moc neviděla, více pohromadě vlastně jen při této práci. Také Indů (Pákistánců, Bangladéšanů) podstatně, ale opravdu podstatně méně než v Anglii. Potkala jsem Čechy, Slováky, Poláky, ti jsou ostatně všude, pak Němce a jeden jazyk jsem nedokázala identifikovat, řekli mi, že jsou Švédové. Ještě jsem si zašla na jídlo a pak už jen na letiště. O stravování v Dublinu toho moc na sdílení nemám. Jídlo pro mě není až tak důležité ostatně ani nevím, co je irské národní jídlo. Zeptala jsem se a prý že dušená masa, zelenina na všechny způsoby a hlavně brambory na všechny způsoby. Já jsem si našla nějaký docela dobrý vegetariánský bufet, kde byla cena stejná za všecko, co jsem si nandala do krabičky. Měli tři, malou, střední a velkou. Já jsem si dávala tu střední, stála asi 7 euro a bohatě mi stačila jako hlavní jídlo vlastně na celý den. První den to bylo spíš ve stylu pokus – omyl, ale druhý den už jsem vybírala jen to, co mi chutnalo. No a teď bych měla napsat, že třetí den to bylo vůbec nejlepší. Bohužel v bufetu změnili sortiment, takže to bylo znova ve stylu pokus – omyl, ale tentokrát to dopadlo podstatně lépe. Řetězce McDonald, KFC, Starbucks, Subway dorazily i do Irska a o množství pizzerií nemluvě. Tam já sice nechodím, ale viděla jsem je. Určitě se dá najíst v restauracích, kterých je tu hodně. Nevím jak dobře, protože pověst irské kuchyně je ještě horší než pověst té anglické, nicméně já jsem se svým bufetem byla maximálně spokojená. Po jídle jsem si ještě prošla nějaké krámky se suvenýry, ale nic nového jsem neobjevila. Cestou na letiště jsem měla pocit, že jedu známým městem. Asi i já jsem pro toto město byla přijatelná, protože každý den mě nějací lidé žádali o informace. V neděli už jsem je dokonce byla schopná i poskytnout. Zpáteční let už nebyl tak skvělý, sice jsem měla místo u okna, ale  A 18 je přímo uprostřed křídla. Vedle mě seděli dva naštvaní obtloustlí pánové v nejlepších letech. Naštěstí let do Londýna trval asi hodinu, tak moje hezké dojmy nic nepokazilo. A jaký byl Dublin? Určitě velice pěkný a možná by stálo za to se tam vrátit, ubytovat se někde v penzionu na kraji města a hlavně se pořádně připravit. Tedy – uvidíme.

Zajímavý vodotrysk z prostranství před musei a nádherná zelenina v sobotu ráno na trhu