Den "blbec"

Možná to znáte také, Skoro každý má někdy den, kdy se nic nedaří a nepříjemnosti se hromadí a málo kdy zůstane jen při jedné.

Jeden takový den jsem měla v devadesátých letech. Měla jsem ho ještě asi vícekrát, jenomže tenhle všechny trumfnul a ovlivnil mě na celý život. vždycky si na něj vzpomenu, když mám pocit, že mi okolnosti nejsou nakloněny.

Začalo to hned ráno. V té době jsem pracovala na oddělení marketingu jisté akciové společnosti a když jsem to ráno dorazila do práce, hned mě volali k náměstkovi. Došlo k nějaké nepředvídané události u “mých” zákazníků a bylo potřeba rychle jednat. Nejlépe ihned a osobně. Dostala jsem svolení k použití svého osobního vozidla, protože žádné služební nebylo k dispozici. Za všeobecných zmatků jsem odvolala pár domluvených schůzek, sedla do auta a vyrazila jsem. Bylo to asi jen 100 km, tak jsem doufala, že to zvládnu v přiměřené době. Odpoledne jsem totiž slíbila svému synovi, že ho odvezu na házenou. Problém jsem na místě vyřešila, ocenili to, že jsem přijela ihned a osobně, byť asi s náměstkem nebo ředitelem by byli spokojenější. Takže to dopadlo dobře a já jsem se mohla rychle vrátit zpět. Spěchala jsem, protože časově to vypadalo jen tak tak. Při návratu mi začala svítit kontrolka benzínu. Původně tam bylo benzínu dost, ale 200 kilometrů bylo nad plán. Naštěstí jsem byla už kousek od města, rozhodla jsem se tedy, že natankuji tam. Mám přeci rezervu! Rychle jsem vyzvedla syna a vyrazila směr sportovní hala. Benzínka byla po cestě a nedaleko, to ano, ovšem ...... zavřená. To byla snad nějaká moje osudová zkouška, neboť proč by jinak zavírali celkem frekventovanou benzínku v odpolední dopravní špičce.

V našem městě je jedna křižovatka, která je na vyvýšeném místě. Stýká se tam asi 6 ulic, které pak pokračují z kopce dolů. Já jsem byla u benzínky z jedné strany kopce, sportovní hala byla na druhé straně kopce a čas tréninku se blížil. Další benzínová stanice byla za sportovní halou. Doufala jsem, že když se mi podaří dojet alespoň na ten kopec, pak dolů už to sjedu, tam vysadím syna a potom už to pro benzín nějak zvládnu, než bude po tréninku.

Snad je jasné, že když je “den blbec” tak to takhle nefunguje. Benzín mi došel asi 50 metrů před vrcholem kopce. Syna jsem na trénink poslala pěšky a dala jsem za okno trojúhelník. Nemohla jsem ho dát jinam, protože za mnou byla zastávka autobusů. Bylo odpoledne a hodně frekventovaný čas. Opravdu jsem tam stála -  mírně řečeno, nevhodně. Překážela jsem a blokovala provoz. Naštěstí jsem s sebou měla kanystr. Napadlo mě, že blízko zmíněné křižovatky je prodejna lahůdek, kde často zastavují auta, když si řidiči chtějí něco nakoupit. Tam bych mohla najít pomoc. Připomínám, že toto se událo v době, kdy mobily ještě nebyly tak rozšířené. Vydala jsem se k lahůdkám a oslovila prvního člověka, který odtud vycházel a mířil k autu. Pán se podíval na mě, na kanystr, na svůj nákup a pak se rozhodl, že udělá dobrý skutek a souhlasil, že mě zaveze k benzínce a zpátky. Když jsme se vrátili k mému autu, pokračoval v dobrých skutcích a nabídl se, že mi ten benzín i doleje. Možná ho ovlivnilo i to, že jsem byla “za dámu” v kostýmu. Okolo nás jezdila auta, autobusy, chodili lidé, zkrátka odpolední provoz. Byla jsem mu opravdu vděčná. Nic za svou ochotu nechtěl, takže jsem mu jenom poděkovala. Zajela jsem si dotankovat, vyzvedla syna z házené a ten den se již nic katastrofického nestalo.

Když jsem druhý den dorazila do práce, ptaly se mě kolegyně, jak dopadla moje záchranná mise. Pak jedna z nich řekla, že ona ještě s další kolegyní mě viděly z autobusu jak stojím u auta poblíž té zmíněné křižovatky. Co prý se mi stalo na tak neobvyklém místě. Je tam přeci zákaz zastavení. Vylíčila jsem jim barvitě celou situaci včetně popisu svých psychických stavů a hladin stresových hormonů. Když jsem skončila tak mi zmíněná kolegyně smrtelně vážně povídá:

“Markéto, to je stejně úžasný, jak ty žiješ!”

Pamatuji si její slova naprosto přesně a i to, jak dala důraz na slovo “žiješ”.

Vždycky si na ně vzpomenu, když se mám pocit, že se mi všeckou hroutí, že se nedaří, že nic nevychází tak, jak by mělo. Pořád se kolem mě něco děje a tohle mi lidé snad mohou i závidět.

Poslání

Nepodléhat subjektivním pocitům marnosti a uvědomit si, že zvenčí může všechno vypadat jinak. Třeba i záviděníhodně.