Napříč prostorem a časem

Slovní spojení “Napříč prostorem a časem” jsem si vypůjčila z mého oblíbeného seriálu Červený trpaslík. Tam se sice jednalo o souboje, ale nemusí jít jen o ně.

I když jsem zažila déja vu, tak k záležitostem napříč časem jsem skeptická. Sice je možné analyzovat situace od minulosti do součastnosti, ba i s výhledem do budoucnosti, ale to je asi tak všecko, co se s tím dá dělat. Ovšem napříč prostorem se dají prožít zajímavé momenty.

Když jsem nedávno přiletěla do Anglie, potřebovala jsem si nutně nabít mobil. V zóně příletů jsem neobjevila žádnou zásuvku, ale vím, kde jsou na odletech. Zašla jsem tedy tam. Vždycky bývají obsazené, ovšem tentokrát jich bylo volných hned několik. Brzy bylo jasné proč. Nefungovaly. Ty funkční byly obsazené, ale měla jsem štěstí, jedna se uvolnila. Nabíjela jsem tedy telefon a dívala se kolem sebe. Z druhé strany pultu stáli dva záhadní muži. Jeden byl černoch s háčkovanou pokrývkou hlavy a druhý muž byl blíže neidentifikovatelné národnosti, s plnovousem.

Co se dá dělat u nabíječky, když člověk nemá internet? Stála jsem tedy a čekala, až se se telefon nabije. Oba muži také čekali a přitom se dali do hovoru. Ne že bych byla zvědavá, co si říkají, ale nedalo se neslyšet. Nebylo to nic zajímavého, jen říkali odkud jsou a co dělají v Anglii. Ten fousatý muž byl ze Sýrie. Popisovali své dojmy a poznatky, zkrátka byl to běžný hovor.

V tom mi telefon zazvonil. Už byl trochu nabitý, tak jsem hovor přijala. Byl to hovor z Čech. Je mi sice hloupé vést telefonní hovory na veřejnosti, ale stalo se. Nevím, jestli ti muži znali češtinu, každopádně se přestali bavit a poslouchali. Byla jsem v klidu, rozumět mi určitě nemůžou. Když jsem dohovořila, obrátil se na mě jiný muž, ten, který stál na mé straně pultu a kterého jsem si vůbec nevšimla. Čistou češtinou mi s úsměvem povídá: “No, ještě že jsem neřekl žádné sprosté slovo.” V duchu jsem si oddechla, že můj telefonní hovor byl vcelku věcný a neutrální. Ten urostlý mladý muž byl a určitě ještě je, velmi sympatický. V duchu jsem bušila hlavou do zdi, jak je to možné, že jsem si ho nevšimla dříve?Měla jsem ohromnou radost protože to byl druhý Čech, kterého jsem za celou tu dobu, co bývám v Anglii, náhodou potkala. Ovšem, na letišti, to by nemělo být až takové překvapení. Začali jsme se bavit a pro mě to byl velice příjemný hovor. Telefony se nabíjely, my jsme si povídali a měli jsme dost společných témat. To nejdůležitější společné téma přišlo až nakonec. Během řeči totiž postupně vyšlo najevo, že oba pocházíme ze stejného města. Známe některé stejné lidi, stejná místa a stejné situace.

No a to je ta záležitost napříč prostorem. V cizí zemi, při příletu, se na půl hodiny setkám s někým, kdo je na odletu a shodou náhod je ze stejného města jako já.

Potkávám na zajímavých místech hodně zajímavé lidi, z rodného města však nikoliv. Ovšem objektivně je třeba uznat, že potkat se jinde, než na Gatwick airport a zejména v našem rodném městě, asi bychom neměli důvod se bavit.

Rozloučili jsme se, on do letadla na Prahu a já na vlak do centra Londýna a je málo pravděpodobné, že se ještě někdy uvidíme. Pokud ano, tak napíšu blog o opakovacích se náhodách.

Hlavní je, že dobrý pocit z našeho krátkého setkání mi zůstal.