Očima Češky v Anglii IX - Státní svátek v Čechách

V Anglii jsem potkala hodně zajímavých lidí a k napsání blogu mě přimělo až setkání s Denisem a Dorothy.  Denisovi je 95 let a jeho manželce Dorothy prý asi o 6 méně. Letos jsou spolu 65 let

Denis je štíhlý, urostlý muž a přišel navštívit svého staršího (!) bratra. Tedy přijeli i s Dorothy autem. Hned si postěžoval, že je bohužel odkázaný na Dorothy, protože on už musel s řízením přestat. Nesl to nelibě, ale doktor mu údajně odmítl dát potvrzení. Prý mohl, ještě alespoň na léto, jenže s ním nebyla řeč. Dorothy byla někde za rohem, tak se ho bratr zeptal, jak to snáší, protože ona prý nikdy nebyla dobrá řidička. Jen se tomu zasmál a nekomentoval to.

Dorothy byla štíhla šmrncovní dáma, skoro devadesátiletá. Měla krásné boty, květované, mladistvé, šaty, decentní make up a blonďatou paruku. Oba dva byli milí, společenští a opravdu zajímaví lidé.

Živě se zajímali odkud jsem. Když jsem řekla že z Čech, Denis se upřímně zaradoval. I Dorothy se zaradovala. No hurá, konečně někdo z Čech, někdo, kdo jim řekne, kdy tam mají státní svátek. Řekla jsem jim že 28. října a nedalo mi to a zeptala jsem se, na co to potřebují vědět.

“Já mám doma českou vlajku” povídá Denis “a já jí chci vyvěsit až budete mít státní svátek a konečně to budu moct udělat!” Jeho nadšení nezchladila ani Dorothy, která povídala, že je zvědavá, jestli Denis to datum udrží v hlavě. On prý možná ne, ale spoléhá na ní. Ještě si nechali podrobně vysvětlit proč se státní svátek slaví zrovna v ten den a jak to oslavujeme.

Zeptala jsem se kde vzali českou vlaku. Na to se oba na sebe spiklenecky podívali a začali se smát. Prý je to na dlouhé vyprávění a tak možná příště. No, ale určitě ji vyvěsí. A kdy že to? Ano 28. října.

Zamyslela jsem se nad sebou, nemám doma žádnou vlajku, ani českou, ne to ještě nejakého jiného státu. Z dob povinného vyvěšování naší a ruské vlajky za minulého režimu jsem si odnesla nechuť cokoliv vyvěšovat kamkoliv. Ale i tak by mě nikdy nenapadlo si vyvěsit něčí vlajku, když tam mají státní svátek. Bydlím v pohraničí, tak třeba Němce bych potěšila. Vyvěšuje se vlajka za Tibet a i to jde mimo mě. Ne že bych jim nefandila, jen necítim potřebu se k tomu vymezovat.

Každopádně Denis mi s tím jeho vyvěšováním zamotal hlavu. Datum jsem jim pro jistotu napsala na papír, který, jak předpokládám, do října někam dobře založí.

Ještě než odešli, tak mi s nadšením sobě vlastním vylíčili, jak moc se těší na jejich plavbu kolem Norska. Tam se chystají příští týden. Mořské nemoci se nebojí, v Norsku ještě nikdy nebyli a určitě to bude úžasný zážitek. Upřímně jsem jim to přála a vlastně jim to přeji, protože teď někdy by se tam měli chystat.

Odešli svěžím krokem, bez berlí, s úsměvem na rtech. Nasedli do auta a Dorothy při couvání málem narazila do stromu. Mě po nich zůstal krásný pocit. Ti lidé mají velmi intenzivní život, sdílejí ho společně a evidentně si užívají.

Tak ať jim to ještě hodně dlouho vydrží.